Suchej únor

„Mohli byste držet suchej únor“, přijde mi prvního smska od M.

„Dobrej nápad, ale dneska jdu na víno. Tak budem realisti a dáme si dva dny, kdy se můžem napít, ale žádnej tvrdej.“

Jeden den si teda hrdinně vyplýtvám už prvního.

Nápad je to podle mě blbej, víno k filmu si dávám ráda (málo se to ví, ale červený funguje v zimě jako deka) a taky nevím, co budu pít, když půjdu „na pivo“. Džusy a kolči mi moc nejedou a čaje se dá vypít jen omezený množství litrů. Takže asi vodu s citrónem. To je už skoro jako gin s tonicem. Stejně průhledný.

První týden zjišťuju, že to není tak hrozný. Ráno se mi líp vstává a mám za sebe dobrej pocit. Připadám si čistá jako lilie a lesní víla dohromady.

Uprostřed února slaví babi s dědou 50 let výročí od svatby, a na to si musíme ťuknout. Nevím, jestli si tělo po těch pár dnech odvyklo, ale po čtyřech skleničkách vína dvě hodiny spím. Druhý den vyplácanej a mně zbývá ještě skoro 20 dní.

V sobotu na konci února má kamarádka pětadvacátiny. Týden předtím se u nás opakuje tenhle rozhovor (bez zvláštních obměn, s občasným prohození rolí):
– Alice má narozeniny.
– Já vim.
– Už jsme to vydrželi tři tejdny.
– Nebuď alkáč, to dáme.

Nebudu to zdržovat, párty bez ginu s tonicem, vína nebo aspoň půllitru v ruce, je blbá párty. Jsme doma ve dvanáct a hlava nás bolí ráno stejně. Nechápu.

Dneska je pětadvacátýho února a je mi jasný, že už to vydržim.  Neprohlašuju nic jako „už nikdy nebudu pít“, „vůbec mi to nechybí“. Protože dát si pivo s kamarádama nebo víno se svým klukem k večeři je prostě boží, co si budem.

Kdybych měla říct, co mi to dalo, tak asi nic.

Kdybych měla říct, co mi to vzalo, tak tři kila a kocoviny.

Tematická, že jo.